Prezident Petr Pavel převzal dar z Hustopečí

Ilustrační foto
Autor: J. Rozek.

Prezident republiky Petr Pavel obdržel ve čtvrtek 5. února 2026 na Pražském hradě symbolický dar – kovové srdce s výraznou prasklinou, které upozorňuje na hluboká a často celoživotní zranění obětí sexuálního zneužívání. Autorem díla je hustopečský umělec Petr Náplava.

Dar prezidentovi předali zástupci spolku Pro čistou církev, který se dlouhodobě věnuje tématu zneužívání v církevním prostředí. Spolek založil Jan Rozek, mediálně známá osobnost pocházející ze sousedních Velkých Němčic, jenž je zároveň spoluautorem myšlenky samotného díla.

Myšlenka na vznik objektu se zrodila při společné debatě trojice autorů – Jana Rozka, Tomáše Šlancara a Petra Náplavy. Zatímco koncept vycházel ze silné osobní zkušenosti a potřeby dát bolesti hmatatelnou podobu, samotná realizace byla v rukou hustopečského autora. „Mým úkolem bylo převést myšlenku do podoby, která je skutečně vyrobitelná, hledat řešení, kde se potkává nápad s materiálem a technologií,“ popisuje Náplava proces vzniku díla.

Srdce je vyrobeno z ocelového plechu zvaného corten, materiálu typického svou rezavou patinou. Ta nepředstavuje poškození, ale záměrný výrazový prvek. Plech se běžně dodává v tmavém, modročerném odstínu a patina vzniká postupným působením vody a vzduchu. Přirozený proces však trvá měsíce, proto autoři v tomto případě využili speciální urychlovač koroze, aby bylo možné dílo dokončit v požadovaném čase. Výroba objektu probíhala v několika krocích od technického návrhu a programování přes vypálení jednotlivých částí až po jejich ohýbání a svařování do finální podoby kompaktní kostky.

Dominantním prvkem je prasklina ve tvaru srdečního tepu, která prochází skrz celý objekt. Uvnitř je umístěn červeně lakovaný prvek symbolizující vnitřní bolest a zranění, která nejsou na první pohled viditelná. „Navenek mohou oběti působit, že fungují běžným způsobem, ale uvnitř zůstává něco hluboce prasklého,“ vysvětluje Jan Rozek smysl objektu, který nevznikl jako dekorace ani jako obvinění, ale jako svědectví a připomínka tématu, o němž je důležité mluvit.

Článek je převzat se souhlasem vydavatele Hustopečských listů.