100 let gymnázia v Hustopečích

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia

V říjnu letošního roku oslavíme 100 let existence gymnázia v Hustopečích, což jej řadí – po Mikulovu a Břeclavi – na třetí stupeň nejstarších institucí tohoto typu na Břeclavsku. Zvláštností hustopečských poměrů bylo, že se jednalo o gymnázium české, které bylo situováno do města většinově německého.

Ještě na přelomu 19. a 20. století existovaly v Hustopečích dvě německé obecné školy: čtyřtřídní chlapecká a pětitřídní dívčí, která byla spojena s měšťanskou školou. Střední školství bylo zastoupeno čtyřletou německou zemskou reálkou a v Hustopečích fungovala i živnostenská škola pokračovací – samozřejmě rovněž německá. V téže době žilo v Hustopečích 3 604 obyvatel, z toho 3 223 Němců, 354 Čechů a 266 Židů.

V této pro Čechy krajně nevýhodné pozici se do čela emancipačních snah postavil odvážný evangelický farář Vlastimil Svatopluk Juren, který do hustopečské farnosti nastoupil v roce 1905. I když se k evangelíkům hlásilo jen 109 osob (3% obyvatelstva), lišila se tato denominace od ostatních především tím, že její drtivou většinu představovali příslušníci české národnosti.

Myšlenka založit českou školu v nepříznivých hustopečských poměrech vyvstala u faráře Jurena z potřeby zajistit svým dětem české vzdělání. Ve svých Pamětech Juren uvádí: „Evangelický sbor mně uložil, abych vyučoval žáky týdně dvě hodiny češtině, ale to bylo proti ovzduší, v němž děti žily, jen malým vydechnutím. Pozoroval jsem, že neučiním-li něco rozhodného, budu nucen kázati také i německy, nebo dokonce pouze německy. Učil-li jsem např. náboženství česky, děti klopily hlavy, jakmile jsem ale přidal několik německých poznámek pro děti německého původu, měly české děti hlavy vzhůru. Vždyť germanizace vnikala i do mé vlastní rodiny. Mé děti začaly mezi sebou mluviti německy.“

I přes své značné profesní vytížení se Juren stal čelným představitelem místního odboru Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, na jehož ustavující valné hromadě v červenci 1908 podal návrh na zřízení české obecné školy. Důležité bylo, že Juren pro svůj návrh získal podporu okolních českých obci: „Vycítil jsem, že se svou myšlenkou neproniknu, nezískám-li pro ni venkov. A získati pracovníky na venkově bylo lehké, poněvadž se nemuseli báti německého násilí tak, jako my Češi v Hustopečích.“ Aby zvýšil zájem českého venkova o jazykovou a kulturní situaci v německých Hustopečích, začal Juren souběžně usilovat i o zřízení českého gymnázia: „Od Brna až po Hodonín není žádné české školy. Němci mají nižší reálku v Hustopečích, vyšší gymnázium v Břeclavě a v Mikulově a jedno sto tisíc Čechů je zde bez střední školy. Podaří-li se nám založiti českou střední školu, pak jsou Hustopeče pro německou oblast ztraceny, a Čechům je otevřena cesta do jižní Moravy.“

Nakonec byl přijat názor odborného učitele Dr. Emanuela Havelky z Klobouk, aby se v Hustopečích nejprve založila škola obecná, a pak teprve střední.

Po zdolání mnoha překážek došlo dne 17. září 1909 k otevření školy s počtem 38 žáků, ale ihned poté následovaly nacionální štvanice, jaké město dosud nepoznalo. Byla vytloukána okna českých institucí: Rolnické záložny,
Národního domu i soukromých domů a bytů. Situace v Hustopečích se postupně vyostřila tak, že mnozí čeští činovníci vycházeli z domu jen s revolverem. Nejvíce napadán byl samozřejmě Juren, který kromě zbraně chodil po městě v doprovodu svého novofundlandského psa. Juren byl vystaven nejen fyzickým útokům, veřejným dehonestacím, ale i křivým obviněním u soudu.

V řadě českých obcí Hustopečska, např. v Kloboukách, ve Velkých Pavlovicích, v Rakvicích a jinde, se konala protestní shromáždění proti řádění Němců v Hustopečích. Některé obecní výbory podaly protestní rezoluce okresnímu hejtmanovi. Záležitosti se ujalo moravské místodržitelství a do města bylo povoláno 30 četníků. Došlo i k soudním vyšetřováním a k odsouzení několika Němců. České obyvatelstvo v Hustopečích mimořádný nápor německého nacionalismu vydrželo a počet dětí hlásících se do české školy stále vzrůstal a koncem první světové války jich bylo již 169. A Juren si po zásluze odechl: „Ve válečné době mnoho mne chránila okolnost, že jsem dobrovolně jako polní kurát navštěvoval nemocné vojíny v hodonínské nemocnici. Že budu viset, bylo mi velmi často slibováno. Jen až Rakousko vyhraje, pak že budu první na provaze…“
(pokračování příště)